Hospic je určen pacientům, které ohrožuje na životě nevyléčitelná nemoc a kde už není žádná cesta k uzdravení. Slouží lidem v posledním stádiu onemocnění. V našem hospici poskytujeme úlevu od bolesti a dalších tělesných a duševních strádání.

Abychom člověka zaměstnali, musí být v invalidním důchodu. Pak se ptáme po jeho motivaci k práci. A to je vlastně všechno, co nás zajímá. O diagnózy se moc nestaráme.

Chceme, aby pacienti měli závěr života hezký. To je pro nás v hospici asi nejdůležitější.

Jednou jsem byl u klienta, byl to mladý kluk s manželkou a dětma, dřív měl i slušně rozjetou kariéru. A pak měl nehodu. Najednou potřeboval něco, co by mu umožnilo komunikaci s okolním světem. A tak jsme přijeli my.

Sociální podnik se od běžných podniků liší tím, že většinu zaměstnanců tvoří lidé s různě těžkými hendikepy. Cílem není vydělávat velké peníze a zbohatnout, ale dávat práci lidem, kterým hendikep brání uplatnit se na běžném pracovním trhu. V sociálním podniku musí být přes 50 %.

Vlastně ani nevím, proč jsem tuhle práci vzala. Asi to pro mě byla výzva. Zajímalo mě, jestli se dokážu postarat o starýho a nemocnýho člověka. Svoji roli ale určitě sehrálo i to, že mě při mé zkušební směně zaučovala ohromně příjemná kolegyně. Všechno mi vysvětlila, byla trpělivá, nedělala úšklebky, když jsem si s něčím nevěděla rady.

Ze začátku jsem se normálně bála. Když totiž přijdete do třídy, kde je patnáctiletý autista, který křičí, skáče a bouchá se pěstí do hlavy, je to šok.

Ve speciálních školách vzděláváme děti a mladé lidi od 6 do 26 let s různými formami mentálního a kombinovaného postižení a s autismem. Zakládáme si na tom, že naše školy jsou „rodinného typu“. Malý počet žáků ve třídách a zkušenosti našich pedagogů nám umožňují…

Jednou k nám do nízkoprahu, kde pracuju, přišly neromský děti a do očí mi řekly, že by všechny Romy poslaly do plynu.

Na Ekozahradě třeba pracuje kluk s autismem. Občas se mě někdo zeptá, k čemu tam takovej kluk je. Faktem je, že pro něj je to asi důležitější než pro nás.

Můj děda byl nevidomý a pracoval jako dělník. Jednou se stal zaměstnancem měsíce, protože vyrobil nejvíc nějakých součástek. Dokonce na zeď pověsili jeho fotku. Jenže to bylo v době socialismu a soudruhům se nelíbilo, že je nejlepším pracovníkem člověk s postižením. A tak jeho fotku téměř okamžitě sundali. Děda byl první osobou s postižením v…Read more

Na první pohled se může zdát, že je to u nás takové smutné. Ale ne. V hospici se žije, všude cítíte intenzivní prožívání. A hlavně, fakt to má smysl.

Na první hodině nám všichni říkají: „To je hrozný, nám ta doba úplně uniká.“ A jsou frustrovaní, nešťastní a odevzdaní tomu, že je doba rychlá a oni ji nestíhají. A my jim půjčíme tablet, nebo si donesou svůj, ukážeme, kde se co zapíná a vypíná, představíme jim různé mobilní aplikace a ukážeme, jak je používat.

Když u nás někdo umře, musím se vybrečet.

Romské děti se obecně bojí hlásit na školy, a to jen proto, že jsou Romové. Ale já je vždycky podporuju v tom, aby to alespoň zkusili. Říkám jim: „Jasně, někdy je to těžký, ale dá se to zvládnout.“ A když vidí, že já jsem to zvládla, tak se třeba bojí míň a zkusí to.